Teď a tady

Když má člověk depresi, žije minulostí. Když má člověk strach, žije v budoucnosti. Pouze člověk, který cítí klid, žije přítomností.

Povězme si něco o čase.

Čas je relativní. Pokud zrovna nevlastníte doma stroj času, neexistuje pro vás minulost, do které se můžete vrátit nebo budoucnost, do které je možné vycestovat.

Víte, co tím chci říci?

Spousta z nás žije svůj život myšlenkami v minulosti. Pořád dokola omíláme naše rozhodnutí, která neohrabaně nazýváme chybami a snažíme se přijít na to, kde přesně a proč jsme je udělali.

Kdybych tehdy poslouchal rodiče a víc se učil, mohl jsem se stát doktorem a mít zaměstnání, co má smysl. Kéž bych tehdy investoval do Bitcoinu, mohl jsem dnes hráběmi přehrabovat ty kopy peněz.

Kdybych jen před deseti lety místo srdce poslouchala svoji hlavu, mohla jsem si teď užívat života. Místo toho mám na krku dvě děti, hypotéku na dům a manžela, jehož volný čas tvoří střídavě hospoda a sledování TV.

Takhle mohu pokračovat donekonečna. Příběhů, ve kterých figurují slova jako "kéž by" je nespočet a všechna mají stejný základ. Člověka, nějakým způsobem nespokojeného s životem, který právě teď žije.

Proč tedy stále utíkáme do minulosti, abychom vyřešili problémy a nespokojenost, která má příčinu v přítomnosti?

Co uděláte, když máte v kuchyni plný koš odpadků?

Budete se také nenávidět za to, že jste do něj poslední tři dny přidávaly obaly a zbytky od jídla? Věřím že ne.

Někdo z nás vezme odpadky, zaváže pytel a odnese ho ven do popelnice. Ti co jsou v manželství možná vrhnou špatný pohled na drahou polovičku nebo utrousí poznámku o tom, že někdo opět zapomněl na jednu svou povinnost a ukáží prstem na plný koš. Pak tedy manžel (většinou), jelikož nechce mít dva dny tichou domácnost, jde a odpadky vynese.

Ještě jsou tu tací z nás, kteří sami sebe nechají dalších pár dnů vycukat, odpadky v koši namačkají co to jde a vynesou ho, až když víko nejde zavřít a bytem se line nevábná vůně.

Každopádně nápadů, jakým způsobem se vypořádat s plným košem, je nespočet.

Řešení však vždy hledáme a také nalézáme v přítomnosti.

A stejně tak bychom měli řešit i náš život. Vracejme se myšlenkami do minulosti pouze pro ponaučení nebo pro hezké vzpomínky. Nikdy ale nepoužívejme minulost jako zbytečnou tyranii nás samotných. Přestaňme naše rozhodnutí nazývat chybami a pochopme, že vše má svůj smysl a veškerá naše rozhodnutí můžeme kdykoli změnit. Všechna pouta a okovy, která nás svazují, si tvoříme sami v naší hlavě.

Stejné je to i s životem v budoucnosti. Je tu strach z toho, co nás čeká nebo třeba sny a očekávání, která nás mají v budoucnu udělat šťastnějšími.

Strach je jedna z emocí, kterou není vždy lehké ovládnout a ještě těžší je se strachu zbavit úplně. Každý z nás čas od času strach pociťuje a je to naprosto v pořádku. Strach je jednou ze základních emocí pro přežití člověka. Beze strachu bychom se nikdy nevyvinuli. Hned prvního pračlověka, který sháněl kus masa, by tehdy zabil rozzuřený mamut.

Zvířata totiž strach pociťují a na základě něho pak udělají rozhodnutí, které vede buď k útěku nebo útoku. Naštěstí pravěké lidi ovládaly především základní emoce, díky kterým jednotlivci lovili menší zvířata nebo se soustředili na sběr ovoce a na mamuta se vypravili s přáteli.

Samozřejmě berte toto přirovnání s trochou nadsázky, avšak se zamyšlením.

Emoce strachu je v pořádku dokud si z ní nevytvoříme trvalý pocit, který pak nazýváme starostí nebo také obavami. Máme starosti o děti, bydlení, práci nebo se obáváme nadcházející zkoušky, ať už je jakákoliv. Pokud se na zkoušku dobře připravíme, tím myslím naučíme, není důvod se obávat. Řešení opět vězí v přítomnosti.

Když jsou tu obavy z něčeho, co sami nemůžeme ovlivnit, jsou to obavy neopodstatněné, které nám pouze ubírají energii. A nebo jsme se nad řešením dostatečně nezamysleli.

Většinou, pokud můžeme strach, či obavy logicky vysvětlit a rozebrat jeho opodstatnění, lze ho také překonat.

A co takové očekávání lepší budoucnosti. Víra ve štěstí, které na nás v životě ještě čeká. Touha po lásce, která nás má udělat šťastnými.

Těšit se z budoucnosti, která nás ještě čeká, je známka přirozeného a spokojeného života.

Pokud ale člověk začne toužit po budoucnosti jako po určitém východisku, ze své aktuální situace, je to známka nespokojenosti. A tato nespokojenost pramení v přítomnosti. Právě teď mám problém, nejsem šťastná, necítím lásku, jsem vyčerpaná životem, který žiji. Právě teď je něco špatně a já doufám, že čas věci změní. Že mi přijde do života někdo, kdo mě bude skutečně milovat. Že najdu práci, která mi nebude brát tolik času. Že se stane něco, co mě udělá šťastnou.

Skutečně je tu jedna věc, kterou čas opravdu mění. Bere nám vteřiny, minuty, hodiny, dny, měsíce a léta z našich životů, které už nikdy nelze vzít zpět.

Často slýchávám, že se lidé nemění. Je to tak.

Žádný člověk se doopravdy nezmění, pokud on sám nechce.

Často přichází ten zásadní podnět z vnějšího světa, avšak změna samotná vždy pramení uvnitř naší duše. A stejně tak je třeba pohlížet na celý náš život.

Není třeba čekat na lásku z venčí. Tu nejupřímnější a nejdokonalejší lásku, kterou si pro sebe přejeme, dokážeme vytvořit nejlépe my v sobě samotných. Ve chvíli, kdy se naučíme milovat sami sebe takoví, jací jsme, se všemi nedokonalostmi, v té chvíli přestaneme toužit po lásce z venčí. Pokud se nám dostává pocitu lásky v takové míře, která nás dostatečně uspokojuje, pak nezáleží na zdroji, ze kterého přichází.

Stejné je to i u štěstí. Když si uvědomíme, že pocit štěstí nemá žádné podmínky, žádné nároky ani výjimky, pak už ho nebude potřeba nahánět po všech čertech nebo na něj stále jen čekat. Vše důležité máme na dosah, stačí udělat krok správným směrem.

Zapracujme tedy na tom, abychom měli lepší budoucnost, ale neupínejme se k ní.

Chovejme se tak, abychom nelitovali minulosti, ale nevracejme se k ní v myšlenkách.

Ta chvíle, od které se odvíjí naše minulost i budoucnost je právě teď a tady.